Tak letos jsme se rozhodli pro Rakousko a začalo tradiční velké hledání.
Každý dělal co mohl, ale nějak jsme pořád nemohli najít to správné. Takže
nakonec po několika Skype sessions padla volba na Čechy – Strážné chatu Ševčík. Strážné jsou pro
některé z nás srdeční záležitostí, takže plni vzpomínek a očekávání jsme
vyrazili dobýt titul Zimního Krále Krkonoš.OBSAH: SO, NE, PO, ÚT, ST, ČT, PÁ, SO. Fotogalerie.
Sobota 7.3. - příjezd
V sobotu po obědě jsme napakovali auta až po
střechu a vyrazili směr Strážné. Zvýšená teplota a tající sníh slibovaly hladkou
cestu až k chatě (podle majitele je parkování u chaty), ale po příjezdu na místo
(teda skoro na místo) se ukázalo, že cesta od kostela je průjezdná jenom na
saních nebo rolbou a musel nastoupit skútr pana majitele - čtyřikrát se otočil,
posádky dorazily pěšky a cestou posbíraly spadané věci a nakonec jsme se všichni
šťastně dostali na chatu. Všechny děti byly z opětovného setkání nadšené a do
pozdního večera řádily z plných sil.
Neděle 8.3. – my z konce světa jdeme na
lyže
Nedělní ráno nevypadalo zcela ideálně, přesto
bylo jednohlasně rozhodnuto – jdeme zkusit lyže do světového střediska Strážné. Nabalili jsme oblečení na děti,
děti na lyže, lyže na sáně, sáně na sníh a vyrazili. Cesta ubíhala celkem
poklidně a za pouhých padesát minut jsme zcela propocení dorazili. Menší
komplikace nastaly v půjčovně, kde se ukázalo, že malé lyže mají jenom pro dvě
třetiny naší drobotě, ale to nás nerozhodilo a začali jsme s lyžařským
tréninkem. Kačenka, Tomík i Máťa statečně pilovali techniku, jejich rodiče se
snažili držet krok a stopu. Berťa proháněl Wendyho, Nelinka Jíťu, Mary chrupal v
kočáře a Madlenka s Tondou udělali průzkum okolí. Po několika hodinách jsme se
zcela vysíleni vrátili pěšky a jednohlasně se domluvili, že na zítra musíme
objednat ski bus. Děti se vděčně chytly malování a čtení jejich rodiče si lízali
rány a Tonda vyrazil opět do práce.
Večer jsme se ještě sešli u notebooku a zkoukli klasický horor Vlčí bouda. Sice už to nemělo takové grády jako před dvaceti lety, ale i tak nás Babeta, Dingo, bláznivá cikánka a spol. solidně děsili.
Pondělí 9.3. – my z konce světa jedeme na
lyžeVečer jsme se ještě sešli u notebooku a zkoukli klasický horor Vlčí bouda. Sice už to nemělo takové grády jako před dvaceti lety, ale i tak nás Babeta, Dingo, bláznivá cikánka a spol. solidně děsili.
Děti opět vstávaly dřív, než rodiče chtěli nebo
očekávali. Plán na dnešek byl jasný: pokračovat ve sněhových hrátkách ve
Strážném. Rozdíl oproti včerejšku byl ale nasnadě: objednaný skibus odvezl naši
partu od kostela až k vlekům, a proto nám zbyly síly na lyžařský výcvik dětí.
Káťa elegantně sjížděla kopec napojená na laně k Jiřímu, Tomík a Máťa se občas
řítili nekontrolovaně dolů bez napojení na lano a Bertík téměř splnil svůj slib,
že bude lyžovat celý den. Vláďa odjel za byznysem do Prahy, takže Madlenka se s
Honzíkem a Adámkem potloukala kolem našeho penzionu. Ale my se za ní odpoledne
naším skibusem zase vrátili. Jiří vytáhl Davida na večerní lyžování do Strážného
a užili si tam dvě a půl hodiny skvělé lyžovačky na výborném sněhu a bez front.
„Doma“ zatím vznikly pro děti dva neformální kroužky: hudebně-dramatický pod
vedením Ivičky a výtvarný pod vedením Péti. Kroužek vaření pod vedením Jíti
připravil večeři pro všechny. Venku padá sníh, z oken romantický výhled do
údolí, uvnitř penzionu teplo (a útulno?), děti vzorné (?) – no úplná pohoda
:-)
Úterý 10.3. – sladký život
Ráno se Davidovi podařilo porazit oba hlavní
konkurenty v souboji o největšího spáče (Kačku i Wendyho) a během snídaně si
užíval zaslouženého vítězství. Po snídani jsme se nabalili a v 10:00 hromadně
vyrazili na skibus. Úplně 100% hromadně to ale nebylo, protože Adámek usnul v
kočárku a Vláďa měl tu čest ho hlubokým sněhem (zase přisněžilo dobrých 10 cm)
dotlačit až do Strážného. Skibusáci se mezitím doplahočili ke kostelu, ke
kterému se z druhé strany neúspěšně sápal náš statečný řidič. Nakonec nás nabral
dole na parkovišti a v 11:00 jsme už byli u vleku.
Lyžaři lyžovali, sáňkaři sáňkovali, bobaři bobovali a všichni se průběžně občerstvovali. Asi po hodině se Bertík s Jíťou vydali prozkoumat i prudší sjezdovku u vleku Kotva a po třech náročných sjezdech vyrazili i se svými bobujícími polovičkami nabrat síly do restaurace Horská. Tam už se posilňovali i Hořejší, včetně "hospodského povaleče" Honzíka, který si po vydatném obědě bez skrupulí schrupnul. Lyžování, sáňkování a bobování skončilo ve 14:15, kdy nás náš osobní řidič dovezl skibusem k autům, která nás dovezla do Vrchlabí, abychom v místní cukrárně odměnili šikovné ratolesti za pokroky v lyžování. Hledání cukrárny chvilku trvalo (např. v Péťou doporučené cukrárně s dětským koutkem jsme nejdřív zjistili, že už tam žádný dětský koutek nemají a následně i to, že to už vlastně ani není cukrárna), ale nakonec se podařilo a všichni jsme si pěkně osladili život.
Lyžaři lyžovali, sáňkaři sáňkovali, bobaři bobovali a všichni se průběžně občerstvovali. Asi po hodině se Bertík s Jíťou vydali prozkoumat i prudší sjezdovku u vleku Kotva a po třech náročných sjezdech vyrazili i se svými bobujícími polovičkami nabrat síly do restaurace Horská. Tam už se posilňovali i Hořejší, včetně "hospodského povaleče" Honzíka, který si po vydatném obědě bez skrupulí schrupnul. Lyžování, sáňkování a bobování skončilo ve 14:15, kdy nás náš osobní řidič dovezl skibusem k autům, která nás dovezla do Vrchlabí, abychom v místní cukrárně odměnili šikovné ratolesti za pokroky v lyžování. Hledání cukrárny chvilku trvalo (např. v Péťou doporučené cukrárně s dětským koutkem jsme nejdřív zjistili, že už tam žádný dětský koutek nemají a následně i to, že to už vlastně ani není cukrárna), ale nakonec se podařilo a všichni jsme si pěkně osladili život.
Po bobování ještě začli Bertík s Wendym stavět iglú, ale po necelý hodině už toho měli dost a navíc k nim z nedaleký kuchyně začala doléhat vůně večeře. Tu si vzali na starost Ivička s Jiřím a přes absenci trouby naservírovali výbornou kuřecí roládu s bramborovou kaší.
Napapané a utahané dětičky usnuly jako koťátka a rodiče tak mohli trochu zapařit. V telce zrovna běželo osmifinále ligy mistrů (Liverpool-Real 3:0, Chelsea-Juventus 2:2, čímž se mimochodem rozplynul sen Grande Paola zahrát si před koncem kariéry finále ligy mistrů) a my měli takovou malou ligu mistrů ve hře Česko - otázky a odpovědi. Pohár pro vítěze získali za dvojité vítězství Blažkovi. Teda vlastně Štajnerovi. Nebo spíš Blajnerovi? No prostě David s Péťou, ale stejně by si už to měli nějak vyjasnit, ať to s jejich pojmenováváním není takhle složitý :-)
Dobré ráno středo. Tento den tak, jako tradičně
namísto svých rodičů, zapisuji já Honzík Hořejší. Středa byl opět povedený den.
Hlavně se nám podařilo opět dostat všechny rodiče, kteří v domnění jak nás
utahají, s námi lyžují, sáňkují a bobují. Naivkové.
Už ráno zahajujeme s Adamem (mým mladším bratrem, zvaným Ám.) klasicky. V šest hodin - jako obvykle - provádíme budíčka. Maminka nejdřív dělá, že spí a pak se nás snaží přemluvit, abychom ještě leželi. Nicméně moje správně přehozená noha přes její hlavu dělá divy a nezbývá jí nic jiného než vstát. S bráchou se při tom dobře bavíme. Dostáváme snídani a čekáme na ostatní. V sedm přichází Kačenka s Marečkem. Za sebou táhnou unavené rodiče (dobře jim tak, neměli den předtím tak dlouho ponocovat). A pak v rychlém sledu přicházejí dvojčata a Bertík s Nelinkou. Jako poslední přichází téměř jako vždy dvojice David a Wendy. Wendy je obzvláště borec a nenechá se od nás malých v noci a ráno vůbec válcovat. Klidně chrní až do 11. Jako obvykle.
Po snídani přichází čas na BORO (rozuměj bojové rozdělení). Tentokrát se celé osazenstvo rozhodne zůstat v okolí penziónu a zasvětit den různým sněhovým hrátkám. Pouze já s Adamem (samozřejmě s sebou bereme i rodiče) vyrážíme do Strážného na sjezdovku. Jdeme jako vždy pěšky. Tedy tatínek táhne Adama v kočárku, což není žádná sranda, když v noci tak hezky sněžilo. Kolečka se boří až po ráfek, z tatínka leje a Ám. klidně chrupká. Maminka táhne mě na sáňkách. Cestou jí to ještě ztěžuji tím, že táhnu nohy ve sněhu a kupím před nimi hromadu sněhu. Má to se mnou těžké, ale je to fakt zábava. Pokud nevěříte, zkuste to také. Pokud teda nebude na straně táhla. Haha.
Po příjezdu pod sjezdovku se naše družstvo rozdělilo. Tatík – Vláďa si půjčil sjezdovky a šel lyžovat. Já jsem samozřejmě odmítl si obout lyže, i když mi je rodičové táhli. Dobře jim tak. Pro nás den probíhal krásně: sluníčko svítilo, v kiosku jsme si dali Jupíka a párek v rohlíku s kečupem. Ten já rád. Po dvou hodinách jsme se pak začali s Ám. nudit a donutili tatíka slézt ze sjezdovky a vyrazit zpátky. Mezi námi jsme ho zachránili. Vypadal, že ještě dvě jízdy a umře. Prostě zanedbává trénink na vrcholné akce. Jak se později ukázalo, stejně ho to nezachránilo. Stejnou cestou jsme vyrazili zpět.
Na chatě se mezitím děli věci: Hned po snídani všichni vyrazili na svah. Svah má cca 250 m a průměrný sklon 18°. Je to velká zábava, jezdí se skoro na všem, boby, laminátové surfové prkno, nafukovací věc zvaná snowtube. Vůbec nejlepší vozítko – dolů sviští jako blázen, díky malému třecímu odporu a nahoru se táhne výborně, protože je hrozně lehké. Díky za to Wendy. Moc jsme se na tom za celý týden vyblbli. Mimochodem ježdění z tohoto kopce je výborné. Dolů to svištíte opravdu velkou rychlostí a nahoru se necháte vynést. Alespoň do půlky, protože většina tatínků více nevydrží. Druhou půlku kopce se tatíci plahočí hlubokým sněhem (byla tam cca 100 cm načechraného sněhu). My děti pak vyběhneme jako lasičky, protože se do sněhu vůbec neboříme. Haha. Ve středu bylo navíc nasněženo 20 čísel prašánku. Prostě paráda.
Dopoledne pak doplnilo skákání salt do sněhu v podání Wendyho. (Fakt lituji, že jsem to neviděl na vlastní oči).
Odpoledne, u kterého jsme byli s Ámem už účastni, jsme stavěli psa (ano slyšíte dobře stavěli psa). Hlavním architektem psa byla teta Iva a hlavním stavitelem strejda Jiří. Na konec z toho byl napůl pes a z druhé půlky ovce. Třetí půlka byl medvěd. Haha.
Strejda Wendy se věnoval rozšiřování a zabydlování iglú. Iglú bylo v hlavní roli až ve čtvrtek, ale o tom poreferuje jistě někdo jiný. Strejda David začal stavět bugr z krásných sněhových cihel, do činnosti se zapojil i můj tatík, ale cihly od něj byli tak příšerný, že toho strejda David po chvíli nechal. Můj tatík se pak ujal iniciativy a výsledkem je něco ve stylu starokeltského opevnění s krásnou vstupní branou ve stylu starověkého Říma. Chudák strejda David.
Konec odpoledne pak byl opět ve jménu jízdy z kopce hlubokým sněhem. Tatík se mi to snažil znechutit a vyklopil mě po 5 metrech první jízdy. Nedal jsem se odradit a moc jsem si užil a to včetně chůze nahoru, protože jsem ji trávil za krkem tatíka, který funěl po prvních pěti metrech chůze. Po 250 m se o něj opakovaně pokoušel infarkt. Má více trénovat – amatér. Stejda Wendy mezitim vyrazil hledat nějaký Struhadlo, ale fakt nechápu, proč se vrátil až za dvě hodiny, když struhadlo je dole v kuchyni.
Večeře ve středu byla báječná večeře – kuře na paprice s těstovinami. Ňam.
Teta Iva a Jíťa vyrazily na noční lyžování. Odvezl je můj tatík Vláďa. Po celodenním záhulu se do samotného lyžování vůbec netlačil. Nicméně po návratu vypadal, jako že nejen lyžoval, ale snad dokonce tlačil auto tam i zpátky. Haha. Šel si hned lehnout a skučel až do 1 hodiny v noci. Byl úplně hotový. To mi fakt udělalo radost. Haha. Dobrou noc.
Čtvrtek 12.3.Už ráno zahajujeme s Adamem (mým mladším bratrem, zvaným Ám.) klasicky. V šest hodin - jako obvykle - provádíme budíčka. Maminka nejdřív dělá, že spí a pak se nás snaží přemluvit, abychom ještě leželi. Nicméně moje správně přehozená noha přes její hlavu dělá divy a nezbývá jí nic jiného než vstát. S bráchou se při tom dobře bavíme. Dostáváme snídani a čekáme na ostatní. V sedm přichází Kačenka s Marečkem. Za sebou táhnou unavené rodiče (dobře jim tak, neměli den předtím tak dlouho ponocovat). A pak v rychlém sledu přicházejí dvojčata a Bertík s Nelinkou. Jako poslední přichází téměř jako vždy dvojice David a Wendy. Wendy je obzvláště borec a nenechá se od nás malých v noci a ráno vůbec válcovat. Klidně chrní až do 11. Jako obvykle.
Po snídani přichází čas na BORO (rozuměj bojové rozdělení). Tentokrát se celé osazenstvo rozhodne zůstat v okolí penziónu a zasvětit den různým sněhovým hrátkám. Pouze já s Adamem (samozřejmě s sebou bereme i rodiče) vyrážíme do Strážného na sjezdovku. Jdeme jako vždy pěšky. Tedy tatínek táhne Adama v kočárku, což není žádná sranda, když v noci tak hezky sněžilo. Kolečka se boří až po ráfek, z tatínka leje a Ám. klidně chrupká. Maminka táhne mě na sáňkách. Cestou jí to ještě ztěžuji tím, že táhnu nohy ve sněhu a kupím před nimi hromadu sněhu. Má to se mnou těžké, ale je to fakt zábava. Pokud nevěříte, zkuste to také. Pokud teda nebude na straně táhla. Haha.
Po příjezdu pod sjezdovku se naše družstvo rozdělilo. Tatík – Vláďa si půjčil sjezdovky a šel lyžovat. Já jsem samozřejmě odmítl si obout lyže, i když mi je rodičové táhli. Dobře jim tak. Pro nás den probíhal krásně: sluníčko svítilo, v kiosku jsme si dali Jupíka a párek v rohlíku s kečupem. Ten já rád. Po dvou hodinách jsme se pak začali s Ám. nudit a donutili tatíka slézt ze sjezdovky a vyrazit zpátky. Mezi námi jsme ho zachránili. Vypadal, že ještě dvě jízdy a umře. Prostě zanedbává trénink na vrcholné akce. Jak se později ukázalo, stejně ho to nezachránilo. Stejnou cestou jsme vyrazili zpět.
Na chatě se mezitím děli věci: Hned po snídani všichni vyrazili na svah. Svah má cca 250 m a průměrný sklon 18°. Je to velká zábava, jezdí se skoro na všem, boby, laminátové surfové prkno, nafukovací věc zvaná snowtube. Vůbec nejlepší vozítko – dolů sviští jako blázen, díky malému třecímu odporu a nahoru se táhne výborně, protože je hrozně lehké. Díky za to Wendy. Moc jsme se na tom za celý týden vyblbli. Mimochodem ježdění z tohoto kopce je výborné. Dolů to svištíte opravdu velkou rychlostí a nahoru se necháte vynést. Alespoň do půlky, protože většina tatínků více nevydrží. Druhou půlku kopce se tatíci plahočí hlubokým sněhem (byla tam cca 100 cm načechraného sněhu). My děti pak vyběhneme jako lasičky, protože se do sněhu vůbec neboříme. Haha. Ve středu bylo navíc nasněženo 20 čísel prašánku. Prostě paráda.
Dopoledne pak doplnilo skákání salt do sněhu v podání Wendyho. (Fakt lituji, že jsem to neviděl na vlastní oči).
Odpoledne, u kterého jsme byli s Ámem už účastni, jsme stavěli psa (ano slyšíte dobře stavěli psa). Hlavním architektem psa byla teta Iva a hlavním stavitelem strejda Jiří. Na konec z toho byl napůl pes a z druhé půlky ovce. Třetí půlka byl medvěd. Haha.
Strejda Wendy se věnoval rozšiřování a zabydlování iglú. Iglú bylo v hlavní roli až ve čtvrtek, ale o tom poreferuje jistě někdo jiný. Strejda David začal stavět bugr z krásných sněhových cihel, do činnosti se zapojil i můj tatík, ale cihly od něj byli tak příšerný, že toho strejda David po chvíli nechal. Můj tatík se pak ujal iniciativy a výsledkem je něco ve stylu starokeltského opevnění s krásnou vstupní branou ve stylu starověkého Říma. Chudák strejda David.
Konec odpoledne pak byl opět ve jménu jízdy z kopce hlubokým sněhem. Tatík se mi to snažil znechutit a vyklopil mě po 5 metrech první jízdy. Nedal jsem se odradit a moc jsem si užil a to včetně chůze nahoru, protože jsem ji trávil za krkem tatíka, který funěl po prvních pěti metrech chůze. Po 250 m se o něj opakovaně pokoušel infarkt. Má více trénovat – amatér. Stejda Wendy mezitim vyrazil hledat nějaký Struhadlo, ale fakt nechápu, proč se vrátil až za dvě hodiny, když struhadlo je dole v kuchyni.
Večeře ve středu byla báječná večeře – kuře na paprice s těstovinami. Ňam.
Teta Iva a Jíťa vyrazily na noční lyžování. Odvezl je můj tatík Vláďa. Po celodenním záhulu se do samotného lyžování vůbec netlačil. Nicméně po návratu vypadal, jako že nejen lyžoval, ale snad dokonce tlačil auto tam i zpátky. Haha. Šel si hned lehnout a skučel až do 1 hodiny v noci. Byl úplně hotový. To mi fakt udělalo radost. Haha. Dobrou noc.
Hořejší se dnes udělali sami pro sebe. Udělali si
výlet do Janských Lázní (vyjeli lanovkou na Černou horu) a do Špindlu
(akvapark). Vláďo, promiň, ale to, že jste si na Černé hoře dávali párek v
rohlíku a že akvapark ve Špindlu byl postaven v roce 2004, to sem opravdu psát
nebudu.
Všichni ostatní zvolili „klasiku“: skibusem do Strážného a tam program podle stáří dětí. Nejstarší (Bertík) závodili s rodiči na sjezdovce, mladší (Tomík, Máťa a Kačka) se podrobovali lyžařské výuce poskytované vlastními rodiči (každý den pozorujeme pokroky) a nejmladší si užívali čerstvého vzduchu na sáňkách, v sedačce nebo v kočárku. Opět jsme udělali tržbu v místním bufetu a restauraci. Venku bylo docela příjemně (občas zasvitlo i slunko), takže po odpoledním návratu k penzionu Ševčík zůstali někteří venku a věnovali se sněhovým stavbám nebo sjezdům strmého svahu vedle naší chalupy. Martin s Bertíkem se psychicky i fyzicky připravovali na noc v iglú. Bertík tam vydržel dvě hodiny a Martin vlastně celou noc (až v šest ráno vzal zavděk „klasickou“ postelí), takže gratulujeme! (Jíťa si taky oddychla). Večer jsme měli k jídlu boloňské špagety od Hořejších, Máťa se sprchoval s Nelinkou a rodičové si po uspání dětí zahráli hru Česko. Tolik útržkovitý popis jednoho pěkného dne stráveného v zimě uprostřed března.
Pátek 13.3. - pátek třináctéhoVšichni ostatní zvolili „klasiku“: skibusem do Strážného a tam program podle stáří dětí. Nejstarší (Bertík) závodili s rodiči na sjezdovce, mladší (Tomík, Máťa a Kačka) se podrobovali lyžařské výuce poskytované vlastními rodiči (každý den pozorujeme pokroky) a nejmladší si užívali čerstvého vzduchu na sáňkách, v sedačce nebo v kočárku. Opět jsme udělali tržbu v místním bufetu a restauraci. Venku bylo docela příjemně (občas zasvitlo i slunko), takže po odpoledním návratu k penzionu Ševčík zůstali někteří venku a věnovali se sněhovým stavbám nebo sjezdům strmého svahu vedle naší chalupy. Martin s Bertíkem se psychicky i fyzicky připravovali na noc v iglú. Bertík tam vydržel dvě hodiny a Martin vlastně celou noc (až v šest ráno vzal zavděk „klasickou“ postelí), takže gratulujeme! (Jíťa si taky oddychla). Večer jsme měli k jídlu boloňské špagety od Hořejších, Máťa se sprchoval s Nelinkou a rodičové si po uspání dětí zahráli hru Česko. Tolik útržkovitý popis jednoho pěkného dne stráveného v zimě uprostřed března.
Navzdory datu se dnes nekonaly žádné katastrofy,
jen na některých rodičích už se začala projevovat únava z dlouhodobého pobytu na
čerstvém vzduchu a neutuchajících aktivit jejich ratolestí. Nebudu konkrétní,
ale zvlášť na Jiřím dnes byl vidět chybějící elán (nebo to byl pozůstatek
včerejšího opojení šampaňským?). Na jedenáctou dopoledne jsme si objednali
skibus do Strážného. Cestou jsme se opět brodili čerstvě napadlým sněhem.
Hořejší dnes zůstali věrni okolí našeho penzionu, ale všichni ostatní jeli
utratit další peníze za půjčovné lyží, vleky a občerstvení v bufetech a
restauracích (pravda, Péťa s Davidem odešli – vyčerpáni z jekotu svých dětí - z
bufetu bez placení a sekeru za ně museli zatáhnout Matějkovi). Kačka, Tomík a
Máťa dnes s rodiči poprvé okusili jízdu na regulérním vleku (a na „ubohý“
provázkový vlek už se nevrátili). Po týdenním pobytu už děti do lyžování
nemusíme nutit a někdy se dokonce na lyžování těší! Ivička statečně vozila
Marečka v kočárku po Strážném, ale jeho usedavý pláč prý skončil až v
hospodě.
Odpoledne nás skibus odvezl zpátky. Ochotného pana řidiče jsme za celotýdenní pobyt odměnili potleskem a čokoládou. Většina z nás po přechodu k penzionu ochotně zmizela v jeho útrobách, ale třeba Martin s Bertíkem se dál věnovali vylepšování iglú, které tunelem propojili s opevněním od Davida a Vládi. Jiří s Vláďou se odvážně vrhali ze srázu u chalupy na nafukovadle. Majitel penzionu pan Ševčík si k nám přišel pro peníze, ale při pohledu na smečku rozjařených dětí zase brzy odešel. Ivička s Péťou pro naše zlatíčka zorganizovaly taneční a pohybové hrátky, které však skončily hromadnou rvačkou dětí a šíleným rykem. Po večeři (vepřo-knedlo od Šedivých) začaly děti postupně odpadávat (a někteří rodičové taky...). David se ovšem před odpadnutím ještě vyhecoval a před půlnocí namazal běžky (dobrá máza je základ), nasadil čelovku a vyrazil do tmy dobýt Přední Labskou, což se mu i přes odpor místních strašidel (hlavně Dinga a Babety) podařilo, takže gratulujeme! (Péťa si taky oddychla). Žádný velký mejdan na rozloučenou se tedy nekonal, ale jednak na to nezbyly síly a jednak se stejně zase určitě brzy uvidíme.
Sobota 14.3. - odjezdOdpoledne nás skibus odvezl zpátky. Ochotného pana řidiče jsme za celotýdenní pobyt odměnili potleskem a čokoládou. Většina z nás po přechodu k penzionu ochotně zmizela v jeho útrobách, ale třeba Martin s Bertíkem se dál věnovali vylepšování iglú, které tunelem propojili s opevněním od Davida a Vládi. Jiří s Vláďou se odvážně vrhali ze srázu u chalupy na nafukovadle. Majitel penzionu pan Ševčík si k nám přišel pro peníze, ale při pohledu na smečku rozjařených dětí zase brzy odešel. Ivička s Péťou pro naše zlatíčka zorganizovaly taneční a pohybové hrátky, které však skončily hromadnou rvačkou dětí a šíleným rykem. Po večeři (vepřo-knedlo od Šedivých) začaly děti postupně odpadávat (a někteří rodičové taky...). David se ovšem před odpadnutím ještě vyhecoval a před půlnocí namazal běžky (dobrá máza je základ), nasadil čelovku a vyrazil do tmy dobýt Přední Labskou, což se mu i přes odpor místních strašidel (hlavně Dinga a Babety) podařilo, takže gratulujeme! (Péťa si taky oddychla). Žádný velký mejdan na rozloučenou se tedy nekonal, ale jednak na to nezbyly síly a jednak se stejně zase určitě brzy uvidíme.
Veselé dětičky před odjezdem :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat