Svatá kola Orličky 2007

Letos se v demokratickém hlasování rozhodlo, že svatá kola strávíme v Orlických horách. Někteří členové týmu mají sice Orličky projeté, ale opakování je matkou moudrosti… Hledání na internetu nakonec přineslo ovoce a podařilo se zamluvit celou chatu – nedaleko od Rokytnice v Orlických horách.

OBSAH: Den první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý a závěr.
BONUS: Fotogalerie.

Den první – příjezd

Začátek akce byl naplánován na sobotu 30. června 2007. Posádky postupně hlásily připravenost k odjezdu a vyrážely z různých míst k cíli. První dorazila sestava Hořejšáků ve složení (Madlenka, Tonda a Honzík), následována v těsném závěsu Šediváky (Ivička, Jiří a Kačenka). Potom v rychlém sledu dorazila dvojčata (Péťa, David, Tomík a Máťa) a Matějkovi (Jíťa, Wendy, Bertík a Nelinka). Všechny řidiče dost překvapila poslední část trasy – tankodrom sjízdný pouze na koni nebo jeepem – jedna nejmenovaná čtyřčlenná posádka dokonce nevydržela s nervy a otočila až po střechu (vlastně ještě o dva metry výše) naloženou červenou felicii. Ale na konec jsme se všichni sešli v penziónu U pytláka, kde nás přivítal sám jeho majitel Petr pytlák Říha. Penzión mile překvapil, na prostorné zahradě na nás dokonce čekal bazén – ten magicky přitahoval dvojčata a to ostatní členy okamžitě vedlo k uzavírání sázek, kdo do bazénu spadne jako první. Největším kaskadérem se ukázal být Tomík, kterého v těsném závěsu ne zcela dobrovolně následovala Péťa. Všechno dobře dopadlo a zbytek dne už proběhl bez neobvyklých příhod.

Den druhý – Rokytnice – Slatina nad Zdobnicí – Kameničná – Pěčín – Rokytnice

Po klidné noci – nikdo si teda na nic nestěžoval – jsme se postupně scházeli ve společenské místnosti na snídani. Hádejte, kdo se dostavil jako poslední? No, nebudu Martina jmenovat. Ranní ptáče Tonda aktivně nakoupil proviant v Rokytnici a informoval nás, že maso do tohoto zapadlého kraje přivážejí pouze ve středu a v dubnu. Naděje na grilování přesto úplně nepohasla, večer nás čekalo grilování buřtů, které chutnají místní prodavačce Jitce. Ale dost už řečí o jídle, teď se bude čas trávit aktivně. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: pěšáky a bikery. Pěšáci (zde se musím spolehnout na informace Ivičky, která tvořila pevné jádro této skupiny spolu s Honzíky) se vydali do Kundvaldu, pardon Kunvaldu. Cesta vedla romantickou krajinou a v cíli čekal na poutníky vydatný oběd. Tondovi ušlapané kilometry očividně nestačily, neb se po návratu vydal ještě na kolo a dal si konečně pořádně do trika. Ke skupině bikerů lze říci tolik, že byla tvořena třemi cyklovozíky naplněnými celkem pěti dětmi, dále třemi odhodlanými otci (Jiří si vozík vyzkoušel poprvé a hned se mu to zalíbilo) a dvěma doprovodnými matkami. Trasu naplánoval Martin, ale bohužel si ji nakonec nemohl vychutnat s většinou, neb Bertíkovci prošli hned za Rokytnicí krizí. Nemám dovoleno se o tom rozepisovat – sociálka má prsty všude – ale aspoň krátce: sedačka ve vozíku drhla o kolo, v důsledku čehož „upevňovací gumicuk“ málem vystřelil oko Nelince a švihl Bertíka do nohy. Martin se pak od způsobené újmy svým dětem očistil několikakilometrovou vrchařskou prémií (děti ji musely absolvovat taky, o Jítě informace chybějí). No a zbylá část pelotonu si užívala pěknou trasu kolem říčky Zdobnice. Děti spokojeně klimbaly ve vozících a nestresovaly rodiče svým nespokojeným křikem. Cestou bylo možné občerstvit se malinami, rybízem a hráškem (mně vitamíny nestačily a vyškemral jsem si od Péti ještě čokoládovou vzpruhu). Martin nás telefonicky instruoval, kudy máme jet, a zároveň nás nalákal zpátky do Rokytnice na oběd. Když Jiří slyšel o smaženém hermelínu, přestali jsme mu stačit. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme do kýženého restauračního zařízení (v nohách asi 25 km) dojeli a obsluha nám ve 13:45 sdělila, že už se nevaří. Naštěstí zde fungovala konkurence. Všichni jsme se nakonec sešli v našem domovišti „u Pytláka“ a užívali jsme si s našim dorostem pohodové (?) odpoledne až večer, střídajíc se v bazénu, na pískovišti, na Tatře, ve stanech, v kočárcích, na dece a bůhvíkde ještě. Přemíra čerstvého vzduchu naše dětičky docela zdárně uspala, takže jsme (oproti včerejšku) žili i večer trochu společenským životem. Ivička v televizi naladila seriál Chirurgové, tak její spokojenost dosáhla vrcholu. A spokojeni s dneškem jsme snad byli nakonec úplně všichni.

zapsal David

Den třetí – Rokytnice – Kunvald – Klášterec nad Orlicí – České Petrovice – Zemská brána – Bartošovice – Hanička – Rokytnice

 

Ráno jsme se všichni probudili do krásného dne – někteří dokonce už v šest hodin (dvojče a nedobrovolně i David). Tonda se opět postaral o pečivo, a tak jsme mohli po vydatné snídani vyrazit. Pěší družstvo se vydalo dobýt pevnost Hanička, cyklodružstvo vyrazilo na Zemskou bránu. Už první stoupání naznačilo, že dnešní trasa nebude tak úplně oddechová. Péťa to od začátku vzala do svých nohou a pro první vrcholovou prémii si dojela systémem start cíl. Po krátkém sjezdu jsme opět začali stoupat – když proti jedoucí holčička utrousila „tak to jim teda nepřeju“, nevěnovali jsme tomu pozornost a bez větších obav nastoupili. Taktika se postupně měnila ze „zvítězit“ na „dojet“ a ke konci pouze na „přežít“. Náladu nám nezvedla ani skupinka bláznů na kolech (i s vozíčky), která se kolem naší funící skupinky prohnala s úsměvem na tváři – prostě hhhhhnnnnn a byli fuč. Po prvním zlomu Wendy sliboval už jenom sjezd do hospody, postupně to opravil na převážně sjezd a po dalším stoupání už jenom mlčel. No, každé trápení jednou skončí a i nám se podařilo zdolat osmikilometrové stoupání. Následoval vytoužený sjezd a zasloužená odměna v podobě oběda v příjemné hospůdce v Českých Petrovicích. V průběhu oběda se počasí začalo kazit a vyráželi jsme už do poměrně zamračené krajiny. Začala se honit bouřka, ale na poslední chvíli se nám podařilo najít útočiště v hospodě U Rampušáka. Čekání na počasí jsme krátili jak se dalo, dospělejší kávou, děti pojídáním a mazaním čehokoliv po čemkoliv, případně komkoliv. Po asi dvou hodinách jsme pochopili, že počasí se nezlepší a zavolali záchranou četu. Ivička a Tonda přijeli, naložili děti, vozíčky, Jíťů a Péťu. Zbylí členové (David, Wendy a Jiří) se rozhodli dojet zbytek trasy kolmo. Wendy zbaven vozíčku vyrazil ve skutečně časovkářském tempu (průměrná rychlost ve stoupání 17 km/h, ve sjezdu 27 km/h) a vytáhl nás do sedmi a půl kilometrového stoupání (200 výškových metrů) v rekordním čase. Jen co jsme dorazili do Rokytnice, tak se vyčasilo a dokonce vykouklo i sluníčko.

zapsal Jiří

Den čtvrtý – individuální výlety (Rychnov, Peklo a Potštejn), (Častolovice, přírodní park Les Včelný)

 

Dnešní den si vzaly na povel děti. Tomík s Matýskem už měli dost nehygienického prostředí, ve kterém byli nuceni trávit tuhle dovolenou, a pozvali si na pomoc babičku a dědečka. Když to Péťa s Davidem zjistili, navlékli kluky do až neuvěřitelně čistých bílých triček a nervózně očekávali příjezd kontrolního týmu. Kontrola naštěstí dopadla velmi dobře a navíc nám po ní zůstal výborný borůvkový koláč! Kačenka, dosud se tvářící jako fanynka cyklovýletů, se pro změnu spojila s Honzíkem, který ji přesvědčil, že i bez vozíku se dá udělat prima výlet. Přemluvila proto tatínka a oba se připojili k pěšímu družstvu. Bertík se konečně postavil amatérským pokusům o vyléčení jeho vleklého průjmu a objednal se k profesionální dětské lékařce, která mu konečně naordinovala profesionální dietu. Dětské velení se ale neshodlo na společném programu pro zbytek dne, a tak došlo na individuální výlety. Honzík s Kačenkou vytáhli rodiče na prohlídku rychnovského zámku, pak je vzali do Pekla a výlet zakončili na pěkné zřícenině hradu Potštejn, která se prý nachází „v suťovém lese nad zaklesnutým meandrem Divoké Orlice“ (prohlídka byla velmi povedená, hlavně závěr, ve kterém nám mladá průvodkyně ukázala roztomilý kozy… A taky včely). Tomík s Matýskem rychnovským zámkem pohrdli a donutili dojet rodiče do zámku ve vzdálenějších Častolovicích. David se částečně vzepřel a prosadil si možnost dojet do Častolovic na kole (zpátky ovšem musel potupně autem). Častolovickou posádku doplnili postupně i Wendy, který přijel po vzoru rebela Davida taky na kole, i Bertík s Nelinkou a maminkou. Když dětičky přetrpěly pohled na rodiče futrující se medovníky zapíjenými banánovými i nebanánovými frappéčky, zavelely k přesunu do přírodního parku Les Včelný, kde Tomíkovi s Matýskem málem vyšel jejich promyšlený plán, začínající nenápadně uvolněnou rukojetí jejich vozíku a zakončený koupelí v Ivanském jezeře. Bertíkův náhradní plán na skok do jezera během krmení kachen taky nevyšel, a tak musel čest posádky zachránit Matýsek, který si těsně před odjezdem domů hrdinně sednul do nejhlubší kaluže široko daleko. Ve stejném čase na jiném místě si zarebelovali i Jiří s Vláďou, když vyrazili na sólo cyklovýlet po trase Rokytnice – Kun(d)vald – Hanička – Rokytnice. Po návratu z výletů čekala na všechny posádky výborná grilovaná žebírka, připravená samotným pytlákem Říhou, a pak už začalo dětské velení odpadávat a postupně se trousit do svých postýlek. Rodiče nevydrželi o mnoho déle, půlnoc přežili v relativně bdělém stavu jen neúnavný překladatel David a vyčerpaný autor těchto řádků.

zapsal Wendy

Den pátý – společný výlet (Homole, údolím Divoké Orlice)

V den pátý se udála neskutečná věc: všichni členové naší výpravy vyrazili SPOLEČNĚ a bez kol na výlet, který pokud to nyní můžu hodnotit (po 3 pivech a 3 velkých asi půldecových vodkách), opravdu vydařil…. Ale musím začít pěkně popořádku. Den začal velmi brzy, a to lehce po jedné hodině ranní, kdy jeden z malých členů naší výpravy – jmenovitě Honzík – se rozhodl pro nás uspořádat noční bojovku a probudil půlku osazenstva hlasitým řevem. Pod čarou je nutné dodat, že i Vláďu, což se nestává často. Honzík to zopakoval ještě asi třikrát. Jenom škoda, že tu nejsou i další obvyklí členové naší skupiny – Japan, Léňa a další. Kolikrát jsme si na ně vzpomenuli. Srabi. Asi pod vlivem noční bojovky většina skupiny vstala poměrně pozdě – v 9:30. Zvlášť u dvojčat je to podivné a podezíráme je, že dostali nějaké sedativa. (Dedukuji tak i podle prázdné krabičky od Rohypnolu, která se objevila ráno v koši). Jíra mi teď diktuje, že měl k snídani jeden rohlík a koláč. (Nebojte se, pil do teď pouze jednu vodku s džusem, tak jeho slovní výrony ne zcela zapadají do kontextu mé práce.) Celá skupina vzhledem k pozdnímu vstávání a následnému dlouhému přemýšlení co s načatým dnem vyrazila na výlet na Homoli a následně do údolí řeky Divoké Orlice. 153 schodů vedoucí na Homoli si nejvíce užil Jiřík, který po vzoru pravého věřícího na každém schodu poklekl. Místo jedné motlitby však udělal jednu fotku s náboženskou tématikou. Většinou se jednalo o obrázek Madony s dítětem – překládejte jako Ivičky s Kačenkou. Z Homole jsme dále pokračovali do Potštejna. Nicméně tentokrát ne na hrad, ale na vlakové nádraží. Po malém dohadování (zda nejdřív túrovat nebo se nejdřív posilnit) během něhož někteří málem společný výlet vzdali, jsme vyrazili směrem na hrad Litici a to údolím Divoké Orlice. David celou cestu básnil o romantice svého mládí a jinošství, které strávil v okolí a které muselo být opravdu "rozverné" (o detailech nechť informuje sám autor). Nutno dodat, že Litice, která se stala cílem našeho výletu, je opravdu nádherné místo. Obec se rozkládá v opravdu malebném údolí a uprostřed se tyčí stejnojmený hrad. Celá krása je pak podtržena krásou paní hostinské v restauraci v podhradí. Vedle krás přírodních jsme ocenili i vjemy kulinářské - zvláště ovocné knedlíky patří mezi nezapomenutelné zážitky. Vzhledem k pokročilému času se část výpravy rozhodla pro cestu zpět tamní lokálkou. Ostatní členové si vyšli na hřeben obepínající litické údolí ze severu. Tato cesta skrývala asi nejnádhernější zážitek celého dne a to na celé údolí a divoce se vlnící řeku. Dalším zážitkem byla svatá léčivá studánka s "ňákými" kolioforním bakteriemi, které ji obývají a na které jsou místní tak pyšní, že informaci o nich vystavují na nedalekém stromě. Voda byla opravdu chutná a s koliokoky žádný problém nebyl .... nebo o něm nevím. Výlet někteří vyhodnotili jako tak nádherný, že ho si druhý den zopakovali, ale o tom až v den šestý). Večer byl poměrně jednoduchý: Pivo, pivo, pivo, vodka, vodka, vodka (každá tak trojitá - naléval barman Vláďa) a pak opravdu velká únava. Přesto jsme vydrželi až do pozdní noci (vlastně až do dalšího dne). Jak den začal tak teď i skončil. Probudil se opět člen výpravy Honzík, tentokrát v 00:04 a vyžadoval opět přítomnost jednoho z rodičů (překvapivě opět Madlenky) a rozpustil tak náš vodkový dýchánek. Dobrou noc.

zapsal Tonda

Den šestý – nejdeštivější a nej-roz-kous-ko-va-něj-ší

Šestý den byl nejdeštivější a díky tomu i nejrozkouskovanější a málokdo si pamatuje, co se vlastně dělo. Pamětník David vzpomíná:
Za nás dvojčata hlásím, že dopoledne jsme byli v Rychnově na nákupech (Tesco nemělo pečivo, ale zato mělo mucholapky) a pak jsme museli prchnout před deštěm. Odpoledne jsme měli se Šedivejma v plánu výlet kolem Zemské brány a Jiří dokonce vyjel s Kačkou ve vozejčku, ale v Rokytnici už nasedali k Ivičce do auta, neb se rozpršelo. Než jsme dojeli k Zemský bráně, pršet přestalo, ale sotva jsme se vydali po stezce, zase začalo chcát, takže jsme se vrátili domů. Večeři - myslím - zajišťoval Tonda. Nevím, jestli večer neběžel v televizi Pitaval :-)
Tonda vzpomíná:
V den šestý jsme se rozhodli zopakovat výlet do Litic. V den pátý jsme si zvládli báječné jídlo v restauraci pod hradem, ale jak je již uvedeno, tak hrad našemu nájezdu odolal. Tentokrát jsme nejdříve a to spolu s Wendyovejma dosáhli hradu. Tam jsme shlédli divadelní představení ochotnického kroužku a absolvovali prohlídku hradu. Bylo to trochu zklamání, protože byla navíc slibována středověká řemesla a z těch nebylo téměř nic k vidění. Následně jsme se přesunuli opět do podhradí a vyzkoušeli, jestli ovocné knedlíky jsou i nadále tak dobré. Byly. S tímto zjištěním jsme odjeli na základnu a Vám můžeme návštěvu Litic jen doporučit.

Den sedmý – opět individuální výlety (Častolovice, okružní jízda Bartošovice – Neratov – Orlické Záhoří – Říčky, Říčky + kaluže v Žamberku, autoturistika)

Už zase prší. Dnešní nepříznivé počasí opět způsobilo individuální program pro všechny posádky.

Madlenka, Tonda, Honzík, Ivička, Jiří a Kačenky vyrazili na prohlídku Častolovic. Zámek byl sice pěkný, ale nejlepší bylo frapé v zámecké restauraci. Děti zase nejvíce ocenily prohlídku místní mini ZOO. Po návratu na základnu se počasí zlepšilo natolik, že Tonda a Jiří mohli ještě vyrazit na krátkou údernou vyjížďku (Rokytnice – Mezivrší – Neratov – Bartošovice – Rokytnice, celkem 42 km (zaokrouhleno na 43 - viz zvláštní hlášení)).

Hlášení od dvojčat: Vstávali jsme v půl osmý a dopoledne jsme strávili v Říčkách. Kluci se vymáchali v několika kalužích, prohlédli si místní faunu a vrátili se domů na spánek. Odpoledne se jelo na kaluže do Žamberka, okoukli jsme zdejší zámek a náměstí, vyzkoušeli dětské hřiště a vrátili se domů. Táta jel zpátky na kole a na hřebeni u Haničky se „sťuknul“ s Martinem, který se vracel z krátké úderné vyjížďky (viz zvláštní hlášení).

Hlášení od Wendyho, Jíti, Bertíka a Nelinky: Dopoledne jsme strávili naší oblíbenou turistickou disciplínou - autoturistikou, doplněnou o krátkou procházku mezi Mezivrším a Pěticestím, zakončenou borůvkovými orgiemi. Navečer Wendy prchnul před řevem kodiaka Nelinky do hor (Rokytnice – Říčky – Zdobnice – sedlo pod Homolí – Tetřevec – Pěticestí – Mezivrší, celkem 43 km), kde se "sťuknul" s Davidem, prchajícím pro změnu před postrachem všech kaluží Tomíkem a Matýskem.

Večer všem moc chutnala kuřecí prsa pečená na grilu (pekl Tonda, nakládala Ivička s Péťou).

Den osmý – odjezd a poloindividuální výlet za borůvkovými buchtami (Rokytnice – Šerlišské sedlo – Velká Deštná – Deštné – Šerlišský mlýn)

Po ranním úklidu jsme úspěšně předali chalupu Petrovi Pytlákovi Říhovi (ztratili jsme jenom jeden nepodstatný klíč od jedné nepodstatné skříňky), naskládali věci do aut (případně na auta) a vyrazili - DPTM zvolili okružní jízdu po příbuzenstvu, Hořejšáci si to namířili domů a zbytek posádky se dohodl na kombinovaném auto/cyklo/pěšo výletu. Nejdřív se pohodlně (autem) vyvezli do Šerlišského sedla, kde se odpojila cykloskupina ve složení Jiří+Kačenka a Wendy+Bertík, která se už poněkud méně pohodlně (na kole) vyvezla na Velkou Deštnou, pokochala se výhledem z rozhledny a následně si užila mnohakilometrový sjezd skoro až do Deštného. Autoskupina ve složení Ivička+břicho a Jíťa+Nelinka mezitím přejela k Šerlišskému mlýnu, kde po menší strkanici ve frontě úspěšně zakoupila vyhlášené borůvkové buchty a vydala se na pěší procházku po okolí. Cykloskupinu ještě čekal poměrně brutální výšlap z Deštného k Šerlišskému mlýnu (na mapě byla cesta kreslená podél říčky, ale nějak z ní nebylo vidět, že ta říčka je v podstatě kaskádovitý vodopád), kde se po šťastném shledání všichni naobědvali a s plnými břichy odjeli domů.

zapsal Wendy

Závěr

Jaká vlastně byla ta letošní kola? Především pohodová. Počasí příliš nepřálo vrcholným sportovním výkonům. Přesto jsme projeli a prochodili krásný kousek Orlických hor, užili si dětí svých i ostatních a hlavně příjemně strávili týden.